Úvod aneb Bylo? ... Nebylo? ... Dávno tomu ...
Mám velmi selektivní paměť. A není to tím, že jsem se přehoupl do stavu, kdy šedesátka je blíž než padesátka. Mám to tak celý život. Otázka "Co jsi měl dnes k obědu" ve mně vždy vyvolávala pocit beznaděje. Mám si něco vymyslet nebo přiznat, že nevím? S věkem se to ale lepší. Nemyslím ten problém s pamětí, jen to, že se s tím snáze vyrovnávám. Myslím, že na vstupu do paměťového centra každého mozku je jakási podatelna. A v té mojí sedí běžný standardní referent, který je prostě jen občas trochu zlomyslný. Přijde zásilka ve formě důležité informace. Např. "Dnes přijdu pozdě, jdu po práci k holiči". Kdyby to bylo na mně, tak takovému sdělení dám tu nejvyšší prioritu, ale úředník na podatelně to vyhodnotí jinak. Nejenže ji neuloží do složky "Důležité", on ji rovnou skartuje. A já ho do jisté míry chápu. Vždyť by se v té své nevelké kanceláři za chvíli nehnul. Jména, obličeje, věci a události, které nejsou běžnou součástí mého dnešního života tak poměrně rychle mizí nenávratně na šrotišti mojí minulosti. Naštěstí ale nemizí vše. Pocit, nálada, dojem ze zážitku, který mne opravdu zaujal, to jsou věci, které mi zůstávají a o ty především se chci pomocí svých článků podělit. Vzhledem k tomu, že všechny zde v budoucnu popisované události se udály před mým posledním obědem, žádám případného čtenáře, aby k nim přistupoval s patřičným ohledem k mému postižení. Faktické údaje budou potlačeny a možná někdy i neúmyslně zmrzačeny, ale pocity jsou autentické. Kdyby snad někdy někomu připadalo, že něco nebo někoho soudím, tak nesoudím. Jen vyjadřuji svůj subjektivní pocit z dané události či osob. A aby čtení bylo zábavnější, možná sem tam malinko něco přeženu nebo zironizuji. Takový jsem, tak mne prosím berte.
8. 10. 2022
Step by step
Když se dám s někým do řeči ... STOP ... v tento okamžik se moje Zlatí ironicky ušklíbne a obrátí oči v sloup /* (kontroluje mi gramatiku, protože jako správný šprt je v ní mnohem lepší než já). Ušklíbne se, protože jsem vyhlášený nemluva. Rozhodně je výrazně pravděpodobnější, že se dá do řeči někdo se mnou než já s někým. Takže oprava : Když já a moje Zlatí s někým probíráme naše taneční životopisy, velmi často se setkáváme s obdobným vývojem, kterým jsme si prošli i my. Společenské tance, salsa, Tango Argentino. Tanec byl vždy součastí našeho bytí už od dětství. Společenské tance mě sice bavily, ale nebyl jsem ochoten přijmout z mého pohledu bezúčelné požadavky lektorů na propnutá kolínka, sekvence nášlapů (pata, špička, špička, atd...???), vykloubené hlavy a kyčle a podobné vylomeniny. Zapamatovat si choreografii delší než deset sekund jsem považoval za krok zpět proti základnímu smyslu tance. Při tanci bych se měl bavit, ne stresovat z toho, že si nezapamatuji sled neuntuitivně pojmenovaných "figur", kterou o de mne očekává moje bystřejší partnerka. Po dlouhém období společenských tanců pro dospělé byla tedy salsa balzám pro mojí duši. Snadno pojmutelné sekvence kroků (nesnášim pojem figury), které jsem si mohl propojovat dle libosti. Žadné choreografie, jen vedení a naslouchání. Ustanovil jsem salsu králem tanců a společenské tance jsem byl ochoten praktikovat jen pod velkým ale opravdu velkým nátlakem. To se opět změnilo až když jsem poznal argentinské tango. V okamžiku, kdy jsem pochopil, že tady už nejde jen o prosté vedení a naslouchání, ale navíc i o hraní si s rytmem a náladou hudby, byl jsem nucen salsu sesadit z pomyslného trůnu. Tanec jehož základním krokem je KROK jako takový je pro mě naprostý ideál. Tango argentino se mi dostalo všude a nedá se s tím nic dělat. Asi většina znáte ten příběh. Začnete tančit libovolný tanec. Na počátku je to chacha, jive, slowfox, salsa či cokoliv jiného a po pár taktech najednou zjistíte, že tančite ... TANGO ARGENTINO. " A ... a ... a ... vo tom to je." /* Já, Zlatí, bytostně nesouhlasím s formulací "ironicky ušklíbne a obrátí oči v sloup ". Prostě se jen obyčejně shovívavě podivím.
31. 10. 2022
Jak to všecno začalo
Je to asi deset let, co jsme byli na dovolené v Jičíně. Byl horký den a při hlídání svých nezletilců na krásném městském koupališti na půl ucha vnímáme místní rádio. Klasika: rádoby vtipní průvodci komentují současné dění, blábolí o nesmyslech, uvádějí písničky a mezi tím jsou reklamy. Už jsem se v jednom z předchzích článků pozastavil nad zvlášnostmi chování lidského mozku a udělám to znova. Většinu vstřebávaného obsahu nám mozek předloží jen jako jakési pozadí, kterým vyplní okamžiky, kdy se rozhodujeme mezi tím, jestli své potomky zachraňovat před utonutím nebo jim nařezat. Když ale narazí na něco, co vzhledem k uloženým datům vyhodnotí jako zajímavé, dá tomu výrazně vyšší prioritu. A tak jsme najednou obdrželi informaci, že k večeru toho dne se koná v jakémsi historickém objektu na kraji Jičína ukázková lekce argentinského tanga. Šli jsme tam, viděli jsme, zkusili jsme a řekli si, že to je ten správný tanec pro nás. Myslím, že ještě během pobytu jsme našli kurzy v Praze a přihlásili se. Kdybych tehdy tušil kolik frustrace, hádek a různých jiných příkoří jsme si tím rozhodnutím před sebe nastražili, dal bych si na rozmyšlení víc času. Jen žertuji ... dobře vím, že to nebyla žádná náhoda, že si nás TO prostě našlo a nešlo s tím nic dělat.
5. 11. 2022
Je to výzva
Není to bůhvíjaká zábava, vyrazit po práci na hodinu a půl trvající cestu do Prahy, tam pobýt hodinu a půl na lekci Argentinského Tanga a pak jet zase hodinu a půl domů. Vydrželi jsme to obdivuhodné tři roky. Lektory, ke kterým jsme na jednotlivé turnusy lekcí dojížděli, jsme vybírali čistě prakticky. Podle toho v kolik lekce začínaly. Úkol zněl jasně: "Vrátit se domů tak, aby jsme se mohli rozumně vyspat na druhý den do práce". Uznávám, že to asi na první pohled vypadá jako poněkud bizarní metoda logistiky studia. Nicméně ... když to hodnotím zpětně, přinutilo mě to udělat si poměrně brzo poměrně komfortní náhled (nebo spíš nadhled) nad možnými cestami. Vyzkoušeli jsme hodně. Poznali jsme lektora/ku, který nás byl schopen učit půl roku hlubokou techniku tangové taneční chůze, a na závěrečné lekci jedné nejmenované osobě sdělil/a, že takhle přesně to nemá vypadat. Vyřešila to pilulka neurolu a ukončení spolupráce. Poznali jsme lektory, kteří se ve výuce sveřepě drželi hesla "čím víc figur, tím víc tango". A pak dlouhou řadu lektorů, balancujíci různě vzdáleně od uvedených extrémů. Nějaký čas jsem byl zmatený z často protichůdných informací, ale netrvalo to nijak dlouho a prozřel jsem. Pochopil jsem, že nemá smysl dát si za cíl tančit jako "někdo". Snažim se tančit jako "JÁ" a nejsem tím pádem nikdy po lekci nebo semináři zdecimovaný myšlenkou, že : " to přeci nikdy nedokážu jako ON". Navíc ...všechno má svůj čas. Snažím se být jako cedník. Vzít si od každého lektora jen to, co mě z momentálního bodu vývojové křivky schopností posune o kousek dál a to ostatní prostě propadne. A tím "dál" nemyslím nějakou novou efektní krkolomnou sekvenci ... myslím posun v tom, že pochopím a přijmu nějakou novou niternou zákonitost. Smutné je, že díky tomuto "pochopení" téměř vždy objevím nové chyby, které se budu pokoušet mnoho dalších týdnů, měsíců a možná i let odstraňovat. Bohužel, každý malý krůček kupředu je vykoupen pořádnou hromadou frustrace. Tak to prostě je, tango není pro "poseroutky". Je to výzva. A výzvy, ty já rád.
5. 12. 2022
Víte jak vypadá průměrný Švýcar?
Splnil se mi jeden malý sen. Tím snem bylo dostat se na seminář s "Číčem" (Mariano "Chicho" Frumboli). A to navzdory informacím od moudřejších a zkušenějších, že na jeho seminář se našinec jen tak snadno nedostane. Využil jsem za tím účelem naplno své vrozené (i když jen písemné) výmluvnosti a také mimořádných schopností překladače DeepL. Nevím, a ani to není podstatné, jestli jsem v pořadatelích vzbudil zvědavost nebo jen lítost, ale výsledkem bylo pozvání na seminář v Curychu. Dojmy z vlastního semináře jsou tak intenzivní, že je ještě musím sám vstřebat, ale brzy se o ně podělím. Zatím bych se rád podělil o dojmy abych tak řekl turistické. Vyrážel jsem do švýcarské země s pocitem, že jedu někam, kde jsou minimálně o level výš. Nemyslím tangově, myslím celkově. Prostě taková prosťáčkova návštěva VIP klubu. Zpočátku to tak vypadalo, protože tráva z okénka auta opravdu vypadala zelenější. Hned po sjezdu z dálnice mě ale zarazila silně záplatovaná a tím pádem dosti drncající vozovka. Výjimka potvrzující pravidlo, řekl jsem si. Ale kdepak. Příští hodiny a dny mi přinesly mnohá zklamání. Díky těmto zklamáním jsem paradoxně byl čím dál spokojenější. Nepřišel jsem do žádného VIP klubu a můžu se cítit zcela přirozeně. Tedy pokud budu shovívavě přehlížet cenovky ve výlohách.Ty jsou skutečně a reálně VIP. Nejsem klasický turista dychtící po památkách, umění a podobných hodnotách. Všímám si obyčejných věcí. Žvýkaček, vajglů a na půl zetletých listů na ulicích v centru města. Bohužel jsem to zatím nezkoušel počítat v Praze, ale řekl bych že v Curychu se žvýká liga mistrů. Hustotu žvýkaček zašlapaných do chodníku odhaduji na 15-20 ks na metr čtverečný. Zajímavě vypadají ostrůvky městké zeleně, ze kterých tu a tam vykoukne překvapivý plod: pet lahev, igelitový sáček či taška, už jednou pozřené lečo atd... Potěšil mě nervózně troubící a blikající řidič, když moje reakční doba na zelenou byla delší než půl sekundy. Jako doma jsem se cítil, když jsem prozíravě očekával, že vozidlo, které zastavilo před přechodem v pravém pruhu, řídí nějaký ňouma a ten řízek v levém pruhu se takovému přizdisráčství rozhodně podřizovat nebude. A tak bych mohl pokračovat. Závěr je tedy jasný. Klidně vyražte do Curychu. Budete se tam cítit jako doma ... jen trochu víc utratíte. A ještě P.S. Zjistil jsem, že průměrný Švýcar vypadá úplně jako Turek ... soudě podle vizáže těch, co převážně potkáváte jako pěší na ulici. Do předražených SUV a sporťáků se zatemněnými okny není vidět, takže těžko soudit, kdo je řídí.
5. 12. 2022
Maestro Chicho
Stejně jako na DJ-ing, mám svůj pohled i na tanec. Především to musí být zábava. A aby to byla zábava, musí v tom být improvizace a bourání stereotypů. Hodně sleduji taneční videa. Větší část po třech až pěti sekundách vypínám, protože je na první dobrou jasné, že je to choreografie. Nesnáším choreografie, a nesnáším se na ně ani dívat. Není to tanec. Něčemu takovému se přeci říká taneční sport. Shlédl jsem stovky videí různých borců a nemohl přijít na to, proč mě právě vystoupení Chicha baví nejvíc. Nedělá takové psí kusy jako spousta jiných top tanečníků, nevyhazuje partnerky nohama hore, nedělá velkolepé pózy. A přesto mě vždy uchvátí. Vytvořil jsem si na to takový příměr. Ať koukám na kteréhokoliv top tanečníka, vidím buď sportovní výkon nebo salóní eleganci, když se díván na Chicha, vidím živočišnou energii. A to mě baví. Proto jsem se tak moc toužil dostat na jeho seminář. Říká se, že to, že je někdo špičkový tanečník, ještě neznamaná, že je i špičkový lektor. To v případě Chicha neplatí. Je opravdu špičkový lektor. Nemá smysl nějak semináře popisovat, musí stačit, že nemalých nákladů ani maličko nelituji a těšim se na příští. Co má ale smysl, je podělit se o jeho taneční filozofii, do které nás během lekcí nenápadně zasvěcoval. Tak tedy zde je ve zkratce výběr toho nejzásadněšího co maestro Chicho říká : - Tančete tak, abyste se vy i partnerka cítili pohodlně, a abyste se při tanci bavili. To je to nejdůležitější. Nesnažte se dobře vypadat, snažte se dobře cítit. - Nedělám choreografie, nevidím v tom žádný smysl. Tanec je pro mě komunikace. Nemám dokonce rád ani označení Leader a Folower. Já tak netančím. Je sice fajn, když partnerka ukázkově následuje, ale že by to byla nějaká velká zábava, to tedy není. Je spoustu okamžiků kdy může zareagovat jinak než partner očekává a naopak on musí zareagovat. Musí spolu komunikovat. Dávejte pánové partnerkám prostor pro komunikaci. Nebudete litovat. - Nebojte se překvapovat. Narušujte zaběhlá schemata. Objevíte spoustu nových možností. A nebojte se chybovat. I z toho, co byla vlastně původně chyba může vzniknout něco nového, zajímavého. - Otevřené taneční držení je sice náročnější na techniku, ale dává oproti těsnému drženi spoutu možností navíc, jak si tanec užít. Nic proti těm, kterým to vyhovuje, ale kdybych já měl tančit jednu celou tandu v těsném držení, asi bych umřel nudou. - Aby jste si tanec užili, bohužel potřebujete techniku. To ale neznamená, že si ho užijete teprve až když po dlouhých letech zvládnete pokročilé techniky. Je to proces. Na začátku neumíte nic. Když zvládnete techniku chůze, zjistíte, že si užíváte i prostou chůzi. Ale přestane vám to rychle stačit. A tak to pokračuje dál a dál. Užívejte si ten proces.
9. 10. 2024
Zatím mi nikdo nepřišel vynadat
Zatím mi nikdo nepřišel vynadat, že "blbě" hraju. Nejsem naivní, abych si myslel, že se moje produkce všem líbí. Ti nespokojení se s tím ale naštěstí tiše smíří a prostě příště nepřijdou. Děkuji jim, za jejich empatii, ale víc děkuji těm, co přijdou a pochválí. Jen tak dál. Občas se mě pak zeptají, kam na ty skladby chodím. O tom chci dnes krátce poreferovat. Není to žádná věda, žádné umění, ale sežere to strašnou porci času. Zpočátku mé DJ kariéry to byly i desítky hodin měsíčně strávené na nejmenované streamovací službě. Zkusím popsat jeden takový cyklus. Večer nebo když je venku hnusně nebo když se mi prostě chce, si lehnu s tabletem. Spustím si nějakou oblíbenou skladbu, na kterou se mi dobře tančí. Následně pak někdy i hodiny v kuse poslouchám úryvky skladeb, které mi YouTube nabízí na základě mého prvotního výběru a ukládám si do pracovního playlistu ty, které na první dobrou stojí za vyzkoušení. Někdy jich vyberu 10, někdy 3 a někdy nic. Když po pár takových dnech mám v pracovním playlistu dostatečný počet skladeb, pouštím si je všechny znovu, ale tentokráte celé. A vyřazuji. Některé se ukážou příliš monotónní, jiné zas příliš komplikované. U některých tangovou atmosféru ruší zpěv, u jiných mi naopak zpěv chybí, atd ... Když mi jich po této defenestraci zbyde pět, mohu to považovat za úspěch. Stane se bohužel i to, že nezůstane ani jediná. Následně pak ty zbylé propašuji do tréninkového playlistu. Doma si trénujeme s mou báječnou ženou a ta dělá první filtr. Když řekne jen, že je to "nějaký divný" a mě se to zdá v pohodě tancovatelné, naoko skladbu vyřadím. Často se stane, že ji znovu zahraji za týden a najednou slyším "ta se mi líbí, ta mě táhne na parket". Jelikož jsem zkušený muž, vím, že úsudek ženy výrazně ovlivňuje její momentální rozpoložení a spoustu dalších pro standardního muže nerozpoznatelných okolností a tak je prostě třeba víc než jeden pokus. Někdy je ale nekompromisně nespokojená a někdy i sám vyhodnotím, že při tanci to najednou nějak není ono. Pak taková pracně nalezená skladba padá do kanálu. Někdy se ještě shodnem, že by to možná bylo ok, kdyby skladba byla pomalejší nebo naopak rychlejší nebo ne tak dlouhá. Takže ji upravím v nejmenované freeware aplikaci a to velmi často pomůže jejímu definitivnímu schválení. Audacity je fakt šikula a dokonce umí česky. Schválené skladby pak nakoupím. Jednak si myslím, že by umělec měl být odměněn za to, že mi udělal radost a jednak nestojím o jakékoliv oplétačky s úřady. Následuje další krok a tím je zařazení do databáze skladeb. Není to jen nakopírování souboru do nějakého adresáře. Je třeba zaevidovat typ tance(TWM), kategorii (tradiční, elektro, ...), změřit BPM, atd ... Toto vše umožní důkladnou kategorizaci skladeb, která je pak skvělým pomocníkem při vytváření tand a playlistů. A to je pak už ten poslední zbývající krok, kde se může celý náročný proces zadrhnout. Skládání skladeb do tand. Mám v databázi desítky skladeb, které nehraji jen proto, že k sobě nemají další dva kompatibilní kusy. Neopouští mě ale víra, že nakonec všechny najdou svou trojku. Dělám pro to maximum. Vy tančete a chvalte. Zatím mi nikdo nepřišel vynadat a třeba ani nepřijde. A když, tak určitě ne ten, kdo si přečetl tento můj článek.
31. 1. 2025